PROJECT LIFE S DIDI... ZNOVU NA STARTU

Jsem chronická nestíhačka. Od šesté třídy jsem začla dojíždět do města na gymnázium a od té doby se vezu. Každý den jsem málem vypustila duši, abych stihla autobus. Bez ohledu na to, v kolik jsem vstávala, vždycky jsem musela běžet. Někdy jen zlehka, někdy úprkem Ale vždycky jsem ho nakonec stihla! Věděla jsem, že prostě 7:15 autobus odjíždí a přes to nejede vlak (pardon, autobus :D). 

Když jsem v roce 2013 začla s Projectem Life, asi na půl roku mě ovládlo nadšení a byla jsem "up to date", tedy aktuální. O prázdninách se to pokazilo a už se mi nikdy nepovedlo znovu opravdu naskočit. Chyběl mi bič v podobě jízdního řádu.
 

Proběhlo několik pokusů o návrat, ale většinou to byly jen výkřiky do tmy, jeden zpracovaný týden uprostřed ničeho, měsíce před tím i měsíce po tom bylo prázdno. Stále jsem se ale nevzdala naděje na to, že to jednou doženu, jsem od přírody optimista. Stále fotím a stále si píšu poznámky (které, jak zpětně zjišťuji, jsou naprosto nedostatečné, ale já to stejně dám!)

Když jsme byli loni v létě v Liberci na scrap srazu, přijela jsem vybavená. Na celý týdenní pobyt mi stačilo album, kapsy a tiskárna na fotky. Jela jsem jako drak a za těch pár dní se mi podařilo vytisknout (tzn. probrat, editovat, rozvrhnout předem do kapes, naplánovat velikosti, zkolážovat) fotky za 6 měsíců. Měla jsem ze sebe radost, ale po návratu už jsem se k tomu znovu nedostala :-( 

Mezi vánočními svátky jsem se do toho pustila znovu a vytiskla další dva měsíce, ty nejaktuálnější, listopad a prosinec. A celou dobu jsem se těšila, jak budu scrapovat. Zase budu s vámi na jedné lodi. 

Možná máte pocit, že mít scrap obchod je práce snů. Tak ne že by nebyla :-), ale obzvlášť v posledním roce jsem si čím dál víc uvědomovala, jak svým zákaznicím závidím. Já sice všechny ty krásné věci "mám", ale k čemu? Sáhnu na ně jen když vám je dávám do balíčku nebo když si je ukládám do svého soukromého regálku, ve kterém pak ty věci leží netknuté už měsíce, některé i nějaký ten rok. Jste to vy, kdo stříhá a lepí a pak si tu nádheru prohlíží ve svém albu. Opravdu mi z toho bylo čím dál víc smutno.

A tak jsem teď tady. Se svou první dokončenou stránkou v mém novém PL životě :-) Nebudu čekat na to, až budu mít vytištěné úplně všechny fotky, jdu do toho právě teď. Mé stránky (ano, jsou i další!) jsou nyní hodně jednoduché. Bylo to buď a nebo. Můžu mít PL album teď, nebo "dokonalé" PL album někdy... spíš nikdy. Zvolila jsem to nedokonalé, ale zato plné fotek a zážitků. Připravené potěšit mě kdykoli, když jej otevřu a prohlédnu si jej.

Vím, že stránka je dost "přefotkovaná", ale věděla jsem, že v tomto případě si to můžu dovolit. Protější stránka s jednou jedinou fotkou to dostatečně vyvažuje. Takto vypadá má první dokončená dvoustrana:

Díky že jste nahlédli a příště se můžete těšit nejen na další stránky. Napíšu vám, jak jsem se nezbláznila z tříletého skluzu :-)