PROJECT LIFE S DIDI... ČERVEN 2017 (2. ČÁST) + GIVEAWAY

Dnes opět můžete nakouknout do mého alba, stále jsou to stránky z loňského června, první část jste si mohly prohlédnout v tomto článku. Tato dvoustrana není vůbec dvoustranou, i když celkem ladí :-) Je to první a poslední červnová stránka.

První stránka byla na rozjezd, pár fotek z jedné mé návštěvy u tetiček na zahradě. Nevím, jak jste na tom se vztahem ke svým tetičkám vy, ale ty moje jsou prostě boží :-) Jejich věk sice prozrazovat nebudu, ale jsou to prostě tety, takže nějakou chvíli přede mnou už na světě jsou. No ale teda puberta je ještě nepřešla a to prostě miluju :-) Minule jsem si je dokonce musela nahrát na video a říkala jsem si, že až budu potřebovat rozesmát, budu mít po ruce první pomoc.

Na psaní journalingu často používám kartičky od Me & My Big Ideas (alias Mambi), většinou zadní stranu, která je neutrální, ale poslední dobou už nemají moc velký výběr.

Druhá stránka je věnovaná jedinému skvělému dni, kdy jsem zabila dvě mouchy jednou ranou :-) Stihla jsem oslavit narozeniny našeho kamenného obchůdku spojené s velkým výprodejem, i naši každoroční tradiční akci - Otevřené sklepy (rozuměj vinné). My na Moravě prostě máme své povinnosti :D A když se to špatně naplánuje, člověk holt musí slavit celý den... (Taky se vám stává, že o nějaké akci víte půl roku dopředu, pak si ji celý půlrok pravidelně připomínáte, ujišťujete se, že jako fakt do toho nic nepřijde... a pak si prostě na ten jedinýýýý termín naplánujete jinou akci, protože prostě máte zatmění? :D) Ale dopadlo to skvěle!

A mimochodem - víte, v čem je tato stránka jedinečná? Pište do komentářů své tipy. A kdo jako první uhodne, vyhrává od Pretty Papers jedno balení plastových PL kapes v designu A! Tak šup...

Haha, moje "vyšperkovaná" kartička :-))) Tohle já normálně nedělám, tolik prvků na jedné kartičce. Já si prostě jedu to svoje - fotky, kartičky, Timíkovy písmenka a enamelky. Ale někdy je potřeba se překonat, že? Kéž bych si na to troufla častěji, moc se mi to líbí. Spousta z vás má ty kartičky tak krásně nazdobené... Když já mám ale takový skluz, že mám pocit, že se s tím nemůžu moc zdržovat. Teda ne že bych se nezdržovala, ehm... Ty z vás, které mě viděly v akci se teď jistě jen blahosklonně uculují a myslí si své :D, já vím, já vím...

Tato dvoustrana je taková moje soukromá. Už jsem psala, že fotky do alba v rámci měsíce neskládám chronologicky, ale tak nějak dávám rodinné fotky, fotky dětí... a pak jednu stránku jen pro mě, většinou týkající se pracovních věcí, nebo co mě někde zaujalo apod. A v červnu se to nějak sešlo, že jedna stránka nestačila, a musela jsem přidat ještě jednu dvoustranu.

Celá jedna strana je věnovaná smutné květnové události, která mě ale mnohem víc zaujala až svou červnovou dohrou. Přiznám se bez mučení, že zpěvačku Arianu Grande jsem do loňského léta neznala a asi bych bez újmy přežila, kdyby to tak i zůstalo. Bohužel to, co se stalo v Manchesteru se mě hodně dotklo a přesvědčilo o tom, že v dnešním světě opravdu nevíme dne ani hodiny... Co mě ale naprosto dojalo, byl následný koncert  uspořádaný na podporu pozůstalých, na kterém vystupovali skvělí hudební interpreti z celého světa. 

Na koncert jsem narazila úplnou náhodou a nemohla jsem se odtrhnout... Zapnula jsem TV zrovna ve chvíli, kdy na pódiu vystupovali kluci z Take That a to bylo takové dejá vu, že jsem z toho byla úplně paf :-) Kdysi v pravěku to totiž byla moje nejoblíbenější hudební skupina a byla jsem přesvědčená, že Garyho si jednou vezmu za manžela :-))) Po Take That samozřejmě vystupoval i Robbie Williams a největší peckou byli Coldplay. I jejich písničky jsem kdysi dávno opravdu "žrala", ale od té doby, co mám děti, jsem na poslouchání hudby nějak zanevřela. Každopádně tento koncert mi připomněl, jakou mi to vlastně dělá radost, a od té doby není dne, kdy bych si něco hezkého neposlechla.

(Uááááá, teď vidím, jakou tam mám chybu ve jméně u Katy Perry, okamžitě tisknu a přelepuju!!!)

Protilehlá strana je zase celá o mé honbě za štíhlou postavou :-) A né, ještě jsem nezhubla ani kilo!!! :-(((  

A né, nevychodila jsem celou tu pernamentku dřív, než propadla :-)))) A mám další, která propadne za dva a půl měsíce a nebyla jsem letos ještě ani jednou. Ale já to prostě jednou dám!!!

Ale protože jsem se opravdu (jako opravdu) snažila, musela jsem odměnit! Dlouho jsem byla věrná svému růžovému Diorovi, ale po letech ho už přestali vyrábět. A našla jsem tehdy jen jeden poslední kousek snad v celém širém světě na Slovensku v e-shopu za skoro 4 tisíce korun, což je téměř dvojnásobná cena než kolik opravdu stál. Tak jsem si řekla, že nejsem blázen a hledala něco jiného. A pak jsem objevila svou novou lásku, která voní skoro stejně jako ten Dior, yes!

A to je vše přátelé :-) Děkuji za návštěvu a zase někdy příště...