PROJECT LIFE S DIANOU... Jak jsme maturitně plesali a slavili narozeniny

Markét stůně, a tak i tento pátek vás zvu do mého alba já :-) Lepit maturitní ples mladšího sourozence je challenge. A máte na to v podstatě jen jeden pokus... Tedy, pokud se vaše sestra nerozhodne si to za rok zopakovat. Já věřím, že to klapne hned v květnu, a maturitní ples ani to šílenství kolem něj, nebudeme muset prožívat znova. Protože tahle stránka prostě musela "vypadat" a to mě přinutilo jí asi měsíc odkládat. Nakonec jsem přestala vymýšlet opičárny a zvolila klasiku  - "v jednoduchosti je krása" a "stará dobrá zlatá". Tak se na to pojďme podívat.

Jako první krok vždy vybírám papíry. Teprve potom si oddechnu, protože vím, že půl je hotovo. Tentokrát jsem přemýšlela opravdu dlouho a nakonec sáhla po papírech Glam Factor od Teresy Collins. Záležitosti od "Terky" totiž nikdy nezklamou, když potřebujete udělat něco opravdu elegantního a okouzlujícího. A to maturitní ples opravdu byl...

Dalším bodem byl výběr doplňků. Moje sestra se s námi odmítala o těch svých radit, a tak jsem uspokojila svoje touhy, alespoň v albu. Největší parádu samozřejmě opět udělaly chipboardy od MAMBI - Beautiful. Zlato-černá se sice musí používat s citem, ale pak je to pecka!

Jestli to tu taky nikde nepadlo, tak miluju zlatá písmenka STUDIO CALICO - Foiled Puffy Stickers - Seven Paper a šetřím si je pouze na speciální příležitosti.

Jak už jsem říkala na začátku, v jednoduchosti je krása. A tak jsem se vůbec nežinýrovala a nechala kartičky tak, jak jsou. Ne vždy se povede, aby nápisy na nich krásně seděly k fotkám, ale tady si myslím, že to klaplo.

Někdy se to tak sejde, že v jednom týdnu je ples i narozeniny. A tak jsem pro vás jako bonus vyfotila i druhou stránku. Papíry jsou opět od Teresy Collins a jako ozdoby MAMBI chipboardy a pěnové thickersky. A lámalo mi to srdce, ale tohle je téměř scrapové minimum. Víc "clean&simple" už to u mě asi nepůjde.

Každopádně fotky spolu tak krásně ladily, že cokoliv jsem se k nim snažila napasovat, prostě nepasovalo. Jako by to taťka věděl, když se nechal vyfotit s logem restaurace, a tak jsem se obešla téměř bez journalingu. Některé chvíle prostě nepotřebují slova.

A mě by zajímalo, jestli máte taky nějakou klasiku, po které sáhnete, když je třeba nalepit něco "speciálního". Je to zlatá? :-)