PROJECT LIFE S DIDI... LISTOPAD 2015

V únoru jsem psala, že i s téměř tříletým skluzem statečně scrapuji dál. Project Life je pro mě naprosto skvělý způsob, jak zachytit každodenní život a i když si často myslím, že není ničím zajímavý, vím, že za pár let, s pubertálními dětmi za zády a Alzheimerem na krku, budu ráda i za to málo. 

Project Life dělám od roku 2013, což je do dnešního dne asi 168 týdnů. Já mám hotovo 32 (oproti vám jsem vlastně žabař!). Dohnat skluz 136 týdnů mi přijde celkem jako hoňka, když to řeknu velmi mírně a slušně :-) Můj pocit zoufalství se prohluboval do doby, než jsem se rozhodla zapomenout na týdny a začít scrapovat po měsících. Když totiž skluz převedu na měsíce, je skóre 8 hotových měsíců versus 31 zbývajících. A dohnat 31 měsíců mi přijde o hodně menší zoufalství než 136 týdnů. Fotek ke zpracování mám sice pořád stejně, ale ta svoboda, že je nemusím škatulkovat do týdnů a řešit, že mám moc nebo málo fotek, mi vrátila radost z tvoření, zmizel veškerý stres.

Fotky jsem přestala řadit striktně chronologicky, momentálně je dávám dokupy spíš tematicky. Navíc jsem se rozhodla vyzkoušet a zařadit do alba i klasické velké 12" stránky a elegantně je využít k oddělení měsíců. Velkým stránkám jsem se vždycky vyhýbala, ale už jsem dál nedokázala odolávat tlaku všech scrapbookových firem, které na nás valí stále krásnější a krásnější zboží :-))) Prostě si všechny ty krásné věci taky nutně potřebuji někam nalepit!!! A když se vše do PL nehodí, nezbývalo než se pustit do třicítek. Navíc některé fotky si o třicítku přímo říkají... Svou první třicítku jsem vám představila v tomto článku.

Jako další předsevzetí jsem se zřejmě už navždy rozloučila se svým rukopisem. Ono je to prostě tak úhledné, když je to vytištěno přes počítač. Tisknu rovnou na kartičky, nebo na bílou čtvrtku a nařezané proužky pak lepím přímo na fotky. Mám pocit, že to celou stránku propojí, sjednotí a navíc se mi tam vleze více fotek, když journaling lepím přímo na obrázek.

Často teď PL album využívám i k "uchování" obrázků svých dětí. Ty kresby jsou jinak moc velké, pořád se někde válí, jsem líná tam napsat datum a pak netuším, kam obrázek zařadit... Vyfocením do alba zabiju všechny mouchy jednou ranou :-)

Pátek 13. byl alespoň ve Znojmě šťastným dnem. Po 7 měsících nám skončila objížďka, která způsobovala šílené dopravní zácpy v celém městě. Cestou z práce jsem si to hezky střihla opět po mostě a moc jsem si ten pocit užila. 

Bohužel světové události z tohoto dne už tak veselé nebyly :-( Teroristické útoky v Paříži mě hodně zasáhly a silně otřásly mou vírou v bezpečnou Evropu. Pro mě osobně ten den znamenal konec jedné životní éry a začátek nové, méně bezstarostné. Tato smutná událost si vysloužila titulní listopadovou 12" stránku a jsem zvědavá, jak se s tím poperu.

Už jsem psala, že fotky v rámci měsíce neřadím striktně chronologicky, ale spíše seskupuji fotky, které spolu souvisí. Jako první vyberu 2 hlavní fotky, ze kterých později vytvořím 2 třicítkové stránky. Potom následují většinou 2 dvojstrany různých rodinných fotek a nakonec je jedna zbývající stránka s fotkami, které se týkají jen mě nebo Pretty Papers. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou nějakého osobního deníku s fotkami, aby se mi Pretty Papers nepletlo do rodinného alba. Upřímně jsem si ale musela přiznat, že je to nad mé síly :-) Jedna oddělená stránka v měsíci mi pro tyto účely přijde jako naprosto dokonalý kompromis.

Black Friday jsem využila k malé čistce ve skladu, připravila jsem 8 velkých krabic s materiálem a během asi 2 hodin byly všechny prodané. Už brzy se můžete těšit na další!

Tato "true story" nesměla v albu chybět! Mám ráda věci pod kontrolou a zaplatila jsem si u doktorky preventivní vyšetření krve k vyloučení určité predispozice. Toto vyšetření provádí laboratoř, která není v našem městě. Počítala jsem, že krev odeberou, uloží v lednici a nějakým pravidelným svozem ji zavezou do laboratoře. Naprosto mě šokovala sestra, když mi po odběru dala do ruky zkumavku s krví, bublinkovou obálku a řekla, abych to poslala poštou :-))) Málem jsem omdlela :-) Prý je to ale úplně normální... Tak já nevím, no... Sice jsem to poslala, ale teda ani nechci vědět, kolik jsem porušila poštovních podmínek!

Moje druhé "selfíčko" za 3 roky, juchůůůů :.)

Kde je moc fotek, tam nesmí chybět odklápěcí kapsy. Pokud je ještě nemáte rozhodně si je nezapomeňte pořídit. Pod journalingem jsou schované fotky spadlého vánočního stromu. Bombu jsem naštěstí fotit nemusela.

Tááák... Kdo dočetl až sem, je borec. Za návštěvu děkuji ale i těm, kteří jen prolítli fotky :-) Doufám, že mi Dianka brzy naplánuje další termín mého PL příspěvku, protože jinak se k tomu zase nedostanu. Těším se brzy na viděnou!