Ahoj, zdar, dobrý večer u páteční Project Life rubriky. Prázdniny jsem zasvětila dohánění skluzu, a tak už 10 dní pilně kolážuju a lepím. A nese to své ovoce. Právě jsem někde u Vánoc a myslím, že do konce příštího týdne bude rok 2016 hotov. Takže dnes vám můžu ukázat dvě další hotové stránky.
Zjistila jsem, že v tvoření mi pomáhají dvě věci. Ta první je - přestat se snažit o dokonalost. Největší radost mám totiž ze stránek, které jsou prostě HOTOVÉ. Ať už na nich vidím spoustu much, nebo ji hrdě nesu ukázat Honzovi a chci slyšet pochvalu, je to jedno. Prostě hlavně, že už mám v albu další stránku našich vzpomínek dřív, než budou zapomenuty.
Další věc, která mě podporuje v tvorbě je, že jsem se rozhodla konečně
stříhat do (téměř) sběratelských kolekcí. Ono totiž dělat krásné stránky, když si syslíte ty nejhezčí věci "na někdy", jde blbě a trvá to dlouho. A tak jsem tentokrát - jak jste asi poznali - vzala do parády
kolekci Cedar Lane od Pink Paislee.
Na první stránce jsem použila
washi pásky z této kolekce a jeden
jediný papír, z něhož jsem
vystříhala lístečky a ty se staly takovým spojujícím
prvkem všech kapsiček.
No, a jinak to byl takový úplně obyčejný týden, kdy bylo nádherné babí léto, kdy na mě ale taky padla pořádná podzimní únava (a to se moc často nestává, že vstávám později než Honza - viz fotka). A byl to taky týden, kdy naše kočky zničeho nic obě začaly zalézat do hromady roští na zahradě pod smrkem a přespávat tam. Co tam hledaly, dodnes nevíme....
Miluju kombinování papírů, to vám asi neříkám nic nového. I k PLku si teď beru k ruce
papíry spíš než kartičky. Většinou stačí jeden, maximálně dva a já je různě
obracím a zastrkávám, než mám ten pravý výsledek. Fotky ale i tak lepím jen
rolátkem na krajíčcích, protože i když je nalepím, většinou to celé ještě tak
jednou dvakrát obměním, než jsem úplně spokojená. A někdy ještě jednou, druhý den... :-)
Jestli je tu někdo z Vysočiny, tak musím říct, že tenhle kraj miluju. Je sice drsný (a to nejen na kole, když jezdíte pořád nahoru a dolu), ale občas se nechá obměkčit a ukáže tolik krásy, že stojím s otevřenou pusou... Ale Honza by se mi teď smál a říkal, že mně se vlastně líbí všude. A má pravdu, máme moc krásnou zemi.
Teta a mí bratranci a sestřenice nás tentokrát vzali na Stvořidla. A tam jsme si na kamenech v řece vyfotili pár portrétových fotek. Je zajímavé, že od té doby, co dělám PL, jsme s Honzou na focení celkem zvyklí a už se objektivu nebojíme. Zatímco bratránek s přítelkyní se dlouho ani fotit nechtěli. Cítíte taky ten rozdíl, když jste někde mezi lidmi, kteří (se) běžně nefotí? :-)
Jo, a ještě jednu věc jsem vám chtěla říct. Nezapomínejte na ty velké fotky, ona ta Becky Higgins vážně věděla, o čem mluví, když tu kapsu A a základní rozvržení vymýšlela. Je to sice na úkor množství fotek, ale ona často jedna hezká poví mnohem víc. Já už skoro nekolážuju, prostě nekompromisně vybírám... ;-)
Tak to je vše, doufám, že příště se vám budu moct pochlubit dalším pokrokem a že i vy si o prázdninách ukradnete nějaký ten čas na vlastní tvoření. A pokud potřebujete popostričit, tak ještě týden nám běží
PL challenge - příspěvků je jak šafránu, takže š
ance na výhru veliká... ;-)
A já jdu zase lepit, čím víc doháním, tím víc mě to baví!
