Na začátku byl článek Didi, která nám ukázala svou pracovnu a jak to u ní vypadá při práci… A pak taky nápad - ukázat i další pracovny. Vítám vás tedy v té své. Dovolte mi trošku vás tu provést.
Vrátím se nejprve ke svým začátkům. Začínala jsem malbou na hedvábí. V dnešní době, kdy mám dva malé kluky a malování na hedvábí znamená - rozložit dlouhý rám (většinou maluji delší šály), dávat pozor na děti a neustále říkat: „Nešahej na to, neběhejte mi pod tím rámem, nestrhni to na sebe, proboha od čeho máš to triko (ruce, vlasy) Kde mám zas ten štětec… ", tak v téhle době odkládám hedvábí do nejspodnějšího šuplíku ve své pracovně a sahám po papíru.
Zatím mám pracovnu. V té je velký pult s šuplíčky i úložným prostorem na nejrůznější bedničky, ve kterých mám materiál. A hodně z tohoto prostoru zabírají papíry. Mám je ve dvou krabicích, roztříděné na jednobarevné a velké „třicítkové“ vzorované. V šuplíku (při ruce), mám další papíry (6x6, 8x8, A4, A5…), desky s odstřižky, bedničku kytiček a větší bedničku výseků. Hmmm odstřižky, spíš tam přibývají, než abych je zpracovávala. Nevím, ale když něco nutně, rychle potřebuji, vezmu nový papír, než abych hledala v kupičce - sice barevně uspořádané, ale někdy se mi to z těch desek špatně tahá. Prostě, jak jsou to odstřižky, zamotá se to do sebe a nechce se to pustit.
Ve druhém šuplíku, mám všechny pomůcky. Krom velkých pomocníků, ty mají své místo nahoře na pultě.
Když jdu něco dělat, vezmu si to, o čem si myslím, že to budu potřebovat. Pro ostatní různě odbíhám a tahám to ze šuplíků a nosím ke svému pracovnímu stolu, což není nic jiného, než starý babiččin šicí stroj. Stojí u okna, takže mám denní světlo a výhled… často jen tak sedím a přemýšlím o tom, jaké to bude až budu mít těch papírů víc a těch razítek víc a ….. prostě sním za bílého dne.
Až kluci povyrostou, pracovna zmizí. Bude z ní dětský pokoj. A já se budu muset přestěhovat do kouta v obýváku. Ale ještě pár měsíců si můžu říkat, mám svou pracovnu.
A jaká je ta vaše pracovna…?
