Minulý rok touto dobou jsem se dočetla o veletrhu CHSI, který se každoročně koná v anglickém Birminghamu, a po americkém CHA je to jeden z největších scrapbookových veletrhů na světě. Kromě scrapbooku jsou tam zastoupeny i další kreativní techniky, korálky, potřeby pro švadlenky apod. Není otevřený pro veřejnost, je určený pouze pro majitele maloobchodů, kteří zde mají možnost shlédnout novinky, seznámit se se zástupci jednotlivých značek, případně objevit značky úplně nové. Bohužel o veletrhu jsem se dozvěděla necelý týden před zahájením a s ročním miminkem bych vše nedokázala tak rychle zorganizovat. Ale v duchu jsem si slíbila, že příští rok určitě pojedu :-)
Rok se s rokem sešel, miminko už nemá rok, ale dva, a na týden jsem ochotná ho svěřit tatínkovi :-) Nenápadně jsem proto nadhodila před svými scrapkamarádkami, zda by některá nechtěla jet se mnou. A samozřejmě, jak je již dobrým zvykem, opět nezklamaly. Obětovala se Irena. Koupily jsme jízdenky, zarezervovaly hotel a celý leden už jsme se jen těšily a plánovaly.
Den D nastal včera, kdy jsme opustily naši rodnou hroudu a zamířily do světa. Já jsem vyrážela z Brna, Irena přisedla v Praze. Bohužel do Birminghamu jsme nesehnaly vyhovující letecké spojení, kromě přestupů byly problematické i odletové časy, takže jsme si řekly, že nejlepší bude sednout na bus a nechat se odvézt skoro až do hotelu :-) Vidina více jak 24-hodinové cesty sice nebyla nijak lákavá, ale díky myšlence na několik kafíčkových zastávek v různých státech, plavbu trajektem a palubní bar jsme si držely dobrou náladu. (Irena se ovšem ze všeho nejvíc těšila na lodní cukry :D)
Edit: úvodní část článku byla napsaná předem už v ČR. Poslední větu tedy beru zpět. Cesta nakonec trvala 33 hodin!!! Málem jsme vypustily duši. A náladu jsme si nezachovaly dobrou ani přes vidinu palubního baru, protože nás ve Francii stevardka vyvedla z omylu s tím, že místro trajektem pojedeme Eurotunelem. Pomóóóc :-(
Dnes o půl čtvrté odpoledne (edit: o půl deváté večer) britského času jsme konečně dorazily do Birminghamu. Do hotelu to bylo jen kousek vlakem, ani jsme nestihly zabloudit (edit: pravda, až jsme našly vlak, už jsme zabloudit nestihly, ale nádraží jsme hledaly skoro hodinu a troufnu si říct, že je to nejschovanější velkonádraží na planetě :D).
Právě jsme rozšifrovaly heslo na hotelové wifi (jaksi nám ho zapomněli sdělit a asi už všichni spí), snědly sushi (mňááám) a alespoň já už jdu spát. Takže níže zatím jen fotodokumentace z cesty, zítra přineseme první info z veletrhu.
Irena nastupující do autobusu směr Berlín :-)
Naše třetí a poslední pasová kontrola. S novým typem občanky jsem sice sklízela podezřívavé pohledy, ale nakonec jsem se do té Anglie přece jen dostala :-)
Konečně jsme po 24 hodinách objevily wi-fi, jupííí, můžeme za váma!
Já a Irena v autobuse, autobus ve vlaku, vlak v tunelu a tunel 45 metrů pod mořským dnem... nebyl to nějak úchvatný zážitek...
První foto v Londýně...
Tady to začíná být zajímavější... mílovými kroky se blížíme k...
... nejúžasnějšímu místu na světě :-)
Tato byla zlatá tečka za naší dvoudenní cestou, doplněná lahví Avanti :-)
A teď už zbývá jen popřát dobrou noc... Tedy většině z vás spíše asi dobré ráno...
Žádné komentáře:
Okomentovat